Dveře — přes ně vyrážíme do tajemných dálek, jimi se vracíme do bezpečí domova. Tyto dveře jsou však neprostupně zavřené — normalizace nás uvěznila v bloku „spřátelených“ zemí. Nemůžeš se vydat tam, kam bys chtěl. Jen skrze klíčovou dírku opatrně nakukuješ do vzdálených míst — moře — snad oceán — nedostupná volnost. Až sametová revoluce ti v rukou zvonícími klíči odemkla svobodu. Na jak dlouho? To už je teď jen na nás…
Letošní rok slavíme 30. výročí sametové revoluce. Rozhodla jsem se proto vytvořit objekt, který by se k této události vztahoval. Inspirací se mi stal citát od George Santayany: „Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.“ Chtěla jsem tedy především vytvořit připomínku mladší generaci na socialismus.
Od Magistrátu města Ústí nad Labem jsem získala povolení vystavit tento objekt v jeho atriu. Konstrukci jsem vyráběla s ohledem na venkovní expozici. Je pevná, bezpečná, ale zároveň čistá a jednoduchá.
Při výběru motivu do prostoru za klíčovou dírkou jsem vycházela z rozhovorů s lidmi, kteří tento režim zažili. Nejčastějším steskem bylo omezení svobody pohybu, nemožnost vycestovat mimo blok „spřátelených“ zemí. Z toho důvodu jsem jako motiv zvolila vlastní fotografii oceánu, který je zároveň metaforou pro volnost a svobodu.
Na položenou otázku „Jak dál?“ tedy odpovídám: „Chraňme si to nejcennější, co máme — naši svobodu.“