Med bratrů Pospíšilových

Pro tuto klauzuru jsem si vybrala za úkol zhotovit etiketu pro svého otce a strýce, kteří se věnují včelaření. Můj otec se se svým mladším bratrem věnují včelaření již několik let. Nejprve to začalo jako malý experiment, ale postupem času se z toho stal
koníček, u kterého se oba mohli odreagovat. Petr Pospíšil, můj táta, je na vysoké pozici v obchodním oddělení a často ho
vídám, jak chodí z práce strhaný a vystresovaný. Je to skvělý muž, který mě toho hodně naučil. Například jak odpálkovat pracovní nabídky s grácií. Či jak jednat jako diplomat, sice sem tam potřebuji opakovací lekci, ale i to se počítá. Někdy se stává, že se v práci nedaří a táta se vrátí domů s hlavou jako pátrací balon. To pak odchází k úlům a jen tam stojí. Člověk by to nikdy neřekl, ale sledovat včely, jak létají do úlu dovnitř a ven je uklidňující. Jeho zájem a rozzářené oči jsou důkazem, že tohle je koníček přímo pro něj. Ačkoliv se to na první pohled zdá, tak táta není uzavřený a zlý. Když ho člověk lépe pozná, tak ví,
že to je muž s velkým srdcem, dobrým smyslem pro humor a silným racionálním myšlením. Libor Pospíšil, mladší bratr mého otce a též můj strýc, je ceněným kuchařem, který svými jídly donutil slintat mnoho strávníků. Stejně jako můj otec dře, jako
tažný kůň a dává do své práce svou duši. Strejda je vtipný, zásadový a nade vše miluje svoji rodinu. Jenže stejně jako můj táta si potřebuje odpočinout. Pořídili si společně parcelu, kam umístili jejich další vlastnoručně vyrobené úly. A když myslím vlastnoručně, tak to myslím vážně, od stavby úlu, až po provlékání rámečků drátkem. Jejich radost a práce mě namotivovala do této etikety. To, že včelařství nikdy nezamýšleli jako byznys. Nikdy si totiž nehráli na nějaké mistry ve včelařství, jen proto, že mají pár úlů. Dávají do toho mnoho času a lásky, což se v dnešní době vidí jen málokdy. Proto se kresba na etiketě může zdát jako nevzhledný úl vybarvovaný dítětem, ale já tak chtěla ukázat, že díky tomu se dva dospělí bratři stávají zase dětmi, rošťáky, kteří se bavili s úsměvy od ucha k uchu. Jelikož nepoužívají při práci s úly nic automatického, tak i já se rozhodla v technice jít dál od předem navolených fontů. Písmo k motivu jsem si ručně napsala a dala tak důraz na rukodělnost práce dvou bratrů. Nechtěla jsem, aby písmo bylo cizí, strohé či technické. Ano, hledala jsem vhodné fonty, zvítězila však síla ručního písma. Ohledně motivu jsem hledala inspiraci v jiných etiketách, díky nim (a velkému pošťouchnutí kantorů) jsem nechala motiv včel ladem a spíše se zaměřila na úly samotné, protože bez nich by to taky nefungovalo a jejich existence je pro včely nepostradatelná. Vybarvování může působit, jako by to dělalo dítě v mateřské školce, ale zde sahám do hloubek své paměti, když jsem byla malá a můj praděda měl velké množství úlů. Můj otec se tak stal pokračovatelem včelařské tradice, která byla
zapomenuta. Tato etiketa vznikla s myšlenkou toho, že ta práce a láska by neměla být prodávána ve sklenicích bez označení. Jen proto, že je povrch sklenice je prázdný, neznamená, že to samé se dá říci o medu. Bohužel to nemůže vidět člověk, co med zakoupí a nevidí tu práci, postupy a někdy i trápení. Hlavně však nevidí tu radost, rozzářené oči ani neslyší jejich smích. Proto jsem vyhotovila nejen etiketu, ale prostředek, který se stane oknem do srdcí dvou bratří.